U14 - Tak zase příště (kval liga U15)

Po dvou týdnech od prvního kola jsme se střetli v dlouho očekávaném souboji s HB Basket. Tuhle variantu snad nikdo nechtěl už proto, že jde o pražský tým, všichni se dlouho známe a hrát takhle důležitý zápas proti dobře známému soupeři, je vždycky těžké.

V prvním utkání jsme začali dost bázlivě a úvodní čtvrtku prohráli o 10 bodů. To se nakonec ukázalo jako klíčové, protože zbytek utkání byl naprosto vyrovnaný. Chyběl nám vždy někde kousek – zaspali jsme na doskoku, špatně zpracovali míč, zamotali se do vlastního útoku až do 24 sec., apod. Nakonec z toho byl výsledek -6 bodů, což ještě nemuselo nic znamenat a v neděli bylo pokračování. Tam se ale prakticky opakoval scénář z předchozího dne, vždycky když už jsme sahali po vedení nebo měli lepší moment, přišlo nějaké dětské zaváhání, chyba a byli jsme zase dole. Nedělní zápas byl navíc okořeněn naší tragickou úspěšností z pod koše (kolikrát už jsme o tom mluvili?), která ale bohužel nebyla tentokrát ovlivněna až tak stresem (i když samozřejmě občas někdo v nervozitě nedal šoupák), ale spíš nedostatečným důrazem, špatnou technikou a vůbec nezkušeností.

Tím se dostáváme k hlavním potížím, které nás provázejí. Určitě i my máme talentované hráčky a rozhodně se nedá říct, že bychom na to fyzicky nestačili, ALE:

- chybí nám (i když jistě ne všem, ale obecně) zkušenost: máme odehráno málo takových zápasů a nejen za poslední rok (letos to ještě celkem šlo), ale vůbec za celou naši „kariéru“ – Kdo za to může? Bylo málo příležitostí? Myslím, že všichni tak nějak tušíme, že v tom to nebude.

- z toho pak pramení naše překvapení, když najednou máme pod tlakem, v únavě a rychlosti proměnit nájezd – ne, opravdu nikoho neohromí, že se klátíme ve vzduchu jak papírový drak, je potřeba přidat na tvrdosti a důrazu

- někteří si sveřepě nepřipouštíme špatnou techniku zakončení či driblinku (střela ve špatném úhlu, rány zepředu, driblink "na pohodu" jako když hladíme po hlavě psa).

Všechny tyhle body spolu souvisejí a prakticky do nich se dá shrnout celý náš projev. Jakkoliv v obraně jsme byli docela spolehliví (až na nějaké výpadky a obranný doskok, ale budiž, chápu že odtlačit 185 cm vysokou hráčku není jen tak), v útoku nás tyhle základní nedostatky stále limitují. Přestože nám nechybí bojovnost – myslím, že opravdu všechny hráčky na hřišti tento víkend odevzdaly momentální maximum – bohužel výsledek je souhrnem tréninkové a zápasové praxe za celý rok, dva. Ještě jinak – pokud bych se já dnes rozhodla, že letos uběhnu půlmaraton, asi bych ho taky nějak uběhla, asi bych to taky nevzdala a mrzelo a štvalo by mě, že mi to nejde, ale bohužel bez dlouhodobé přípravy to není možné. A to je (a zase připomínám, že to jistě neplatí pro všechny a pořád) to, co nás brzdí.

S tím souvisí i naše druhá velká překážka – hlava (pořád nemluvíme o všech). Dokud si neuvědomíme, že chybu je třeba hledat v první řadě u sebe a až pak nadávat, fňukat a říkat, jak je vše nespravedlivé, neposuneme se dál.

Určitě z nepovedené kvalifikace můžeme vyvodit i pozitivní body – hrajeme jako již jedni z mála jen se svými hráčkami. A ano, jakkoliv je to opět nespravedlivé, radši budu pyšná na svoje holky, že se někam posunuly, něco se naučily a jsou tým, než že jsem vyhrála republiku s půlkou hráček odjinud. Pozitivní je určitě i to, že stále máme o co hrát – chceme v polovině sezóny opět do ligy postoupit a máme cíl, za kterým chceme jít.

Abychom jenom nekritizovali, určitě zasloužíme pochvalu za bojovnost (tentokrát extrémní) – nikdo se nebál spadnout na zem pro míč, měli jsme mraky útočných doskoků a na to, že je už červen a všichni mají po sezóně, vymáčkli jsme ze sebe i poslední kousek energie. O to větší škoda je, že naši vůli a snahu nedokážeme skloubit s tím, co již bylo řečeno výše.

A jednotlivci?

Ema, Niki – opět byly tahouny a myslím, že obě si přes víkend sáhly až na dno svých sil. I ony samozřejmě nějaké chyby udělaly, ale je pravda, že ani jedna nikdy nesklopila hlavu a nepřestala hrát.

Sofie – oproti prvnímu kolu jistě mnohem lepší výkon. V obraně měla těžkou práci s vysokými hráčkami a tam jistě rezervy jsou. V útoku byla ale aktivnější, i pro ni ale právě platí slova o zkušenosti a praxi – potřebuje se stát jistější ve hře 1-1 i střelbě.

V sobotu se bohužel trochu zdálo, že tyhle tři zůstaly osamoceny, zejména v neděli je ale doplnila hlavně Anežka – opět mnohem lepší výkon než v Ústí – neschovávala se, občas vystřelila, někam zkusila proniknout a to že jí holt ještě chybí praxe a síla, není nic co by se nedalo dohnat. Další probuzení zaznamenala v neděli Aneta (naopak tolik patná v prvním kole) – v neděli se trochu vrátila do hry svými dvojkami a dobrou obranou.

Maruška byla tradičně výborná v obraně (i když v neděli také občas někde zaspala), v útoku se druhý den také snažila o větší aktivitu, musí ale zlepšit techniku zakončení, aby byla úspěšná.

Trochu se od prvních zápasů vytratila Danča. Bohužel v obraně stále dost hoří a její nájezdy do postavené obrany už taky nikoho moc neoslní. Snažila se střílet zvenku, ale bude muset trpělivě a víc a víc, aby to jednou začalo aspoň trochu padat.

Míša byla v sobotu taky lehce překvapená, jak že to vypadá, když se běhá a my nestíháme (v obraně), v neděli se přece jen trochu zvedla a doskočila pár důležitých míčů. Blýskla se parádní chytrostí v útoku, kdy dohrála „akci“ na druhou stranu a otevřela Anežce cestu ke koši.

Hudy se Šoumenem v sobotu jako by na hřišti snad ani nebyly a v neděli v závěru ukázaly, že s nimi můžeme počítat. Ano, Šoumenovi se lehce naivní nájezd nepovedl, no a co? Pořád lepší než se schovávat v rohu a nechávat vše na ostatních. Střelu zvenku zkusila správně, k tomu měla pár útočných doskoků. Stejně tak Hudy najednou v poslední minutě ožila a získala pro nás míč aktivní obranou, a to může dělat jistě pořád.

Máme to za sebou, žádná tragédie se neděje, příští rok nás jistě čeká dobrá sezóna a těšíme se na ni, teď si už přece jen zasloužíme trochu klidu a odpočinku od stresu a basketbalu vůbec.